Obsah
Historie do roku 1945 - Staré Město v zrcadle staletí
Již přes 700 let vévodí malebnému údolí řeky Krupé na rozhraní masívů Králického Sněžníku, Rychlebských hor a Jeseníků typické horské městečko – Staré Město pod Sněžníkem. Původně se jmenovalo Goldek, což znamená Zlatý kout nebo Zlatý roh. Název Staré Město se začal užívat teprve v 15. století. Založení Starého Města spadá do období hornické kolonizace severní Moravy v druhé polovině 13. a na počátku 14. století. Bylo také původním sídlem pozdějšího kolštejnského panství, v jehož zástavním držení se setkáváme s předními šlechtickými rody: s pány z Lipé (14. stol.), z Valdštejna (první pol. 15. stol.), ze Zvole (druhá pol. 15. a 16. stol.), z Vrbna (přelom 16. a 17. stol.), z Petřvaldu (počátek 17. stol.) a z Liechtenštejna (pol. 17. až pol. 19. stol.).
První přímá zmínka o Starém Městě pochází z listiny datované 3.5.1325. Touto listinou rytíř Jan Wüstehube daroval Staré Město (v latinsky psaném textu Antiqua Goldek, čímž se rozeznávalo od mladšího Goldeku, pozdějšího Kolštejna) s deseti okolními vesnicemi cisterciáckému klášteru v Kamenci v Kladsku. Už zde se označovalo jako oppidum tedy městečko. Zprávu z pozdějších dob, že Staroměstsko navštívil roku r. 1336 markrabě moravský a pozdější císař Karel IV. a povýšil městečko na svobodné horní město a udělil mu městský znak s medvědem a horníkem, nutno brát jako nedoloženou. Její historické jádro se skrývá v tom, že původní obyvatelé byli horníci a že v okolí města, jak dokazují různé stopy v terénu i řada pomístních názvů, se intenzívně dolovalo, zejména zlato, stříbro, měď a železná ruda.
Za husitských válek byla báňská díla v okolí zničena. R. 1448 se Staré Město dostalo do majetku pánů ze Zvole. Zejména Václav ze Zvole se v polovině 16. století snažil Staré Město povznést a učinit z někdejšího horního města v době, kdy sláva zlatých a stříbrných dolů již náležela minulosti, obchodní a řemeslnické středisko. Roku 1560 vymohl Starému Městu pravidelné týdenní trhy a dva trhy výroční. V témž roce bylo Staré Město znovu vysazeno na město. Tehdy už bylo zejména městem pláteníků.
Dalším významným příznivcem města se stal od r. 1582 nový majitel panství Hynek Bruntálský z Vrbna, který hned udělil městu výroční trh na sůl, o dva roky později osvobodil zdejší měšťany od robot a r. 1586 jim udělil právo várečné. Jeho syn Jan dal pak měšťanům náboženskou svobodu, svobody dědické a řadu drobnějších hospodářských výsad.
Po pánech z Vrbna získali r. 1615 na krátkou dobu kolštejnské panství a tím i Staré Město rytíři Petřvaldští z Petřvaldu. Eliška Petřvaldská se snažila vylepšit vzhled města, a tak dala strhnout staré dřevěné domy a na nově vytyčeném čtvercovém náměstí nechala vystavět domy zděné z kamene a cihel. Dala také postavit kostel (1618) a radnici (1619) čili Starému Městu vtiskla v podstatě jeho dnešní tvář. Majiteli panství Janu Petřvaldskému však byl majetek pro účast na stavovském povstání zkonfiskován a r. 1624 prodán knížeti Karlu z Liechtenštejna. R. 1645 město vydrancovali Švédové a celou jeho polovinu vypálili. Město se však obdivuhodně rychle vzpamatovalo.
Lichtenštejnové zůstali pány města až do r. 1848, na kolštejnský zámek však zajížděli jen zřídka, a tak celá městská správa byla pod kontrolou vrchnostenských úředníků. Přesto však Lichtenštejnové pečovali o to, aby ze zdejšího přírodního bohatství co nejvíce vytěžili. Podporovali zemědělství a lesnictví, obnovovali práce ve starých šachtách, otvírali nové, podporovali hutnictví, zřizovali železné a mosazné hamry a sklárny. Po celé 17. a pak i v 18. stol. zůstalo Staré Město typickým zemědělským střediskem s poměrně rozvinutou řemeslnou výrobou, v níž převládali již tradiční pláteníci. Vedle pláteníků dále vynikal zejména cech krejčovský, kožešnický, pekařský a punčochářský. Poměrně důležitou složku hospodářského života města tvořili i řezníci, obdaření výsadním právem nákupu dobytka na celém panství. Železné hamry v okolí města zanikly již v 17. stol. Do 18. stol. byla ve městě soukromá papírna. V 18. stol. tvořil cenný přínos do městské pokladnice i obchod se solí, který tudy procházel do sousedního Kladska a Slezska. Jednou z nejcennějších výsad města bylo právo várečné, o něž muselo po celé 18. a první polovinu 19. stol. svádět neustálé boje s vrchností.
Ani slezské války v 18. stol. nezastavily hospodářský růst města. Město sice trpělo válečnými kontribucemi a průtahy vojsk, samo také muselo stavět vojenskou hotovost na zemských hranicích, na druhé straně však vojenské potřeby přispěly k udržování cest a ke stavbě mostů, zejména cesty do Kladska. Tato stará formanská cesta byla v letech 1829 – 1841 přestavěna na silnici. Dokladem poměrného hospodářského blahobytu je okolnost, že tu v r. 1785 žilo 1.106 obyvatel a do r. 1839 stoupl jejich počet na 1.334 ve 216 domech. Kolem města vyrostla během dvou století také řada menších osad: na místě někdejších hamrů Malé Vrbno (1625), kolem vrchnostenské sklářské huti Květná (1788), na místě rozparcelovaného vrchnostenského dvora Hajmrlov (1789), na místě někdejších dolů Starý Kopec (koncem 18. stol.) a Štěpánov (počátkem 19. stol.).
Průběhem 19. stol. se zemědělsko-řemeslnické středisko rychle proměnilo nejen ve správní (od roku 1850 bylo Staré Město v souvislosti se zánikem vrchnostenského zřízení sídlem soudního okresu s okresním soudcem, berním úřadem a poměrně silnou četnickou stanicí a v letech 1855 – 1868 tu byl i smíšený okresní úřad) nýbrž i průmyslové centrum celé oblasti horního toku Moravy a jejích přítoků Krupé a Branné. Již r. 1828 tu vznikla malá textilní manufaktura, která se později rychle rozšířila a zpracovávala kromě lnu i bavlnu. Její majitelé, starousedlá měšťanská rodina Buhlů, byli také nejvlivnějšími a kapitálově nejsilnějšími podnikateli v celé oblasti. Buhlové zahájili r. 1828 i dolování tuhy v okolí města, zejména u Malého Vrbna. V druhé polovině 19. stol. se tento podnik rozšířil na tuhové závody A. & M. Buhl. Vedle nich tu od r. 1884 dolovalo Staroměstské tuhové těžířstvo Alberti, na němž se kapitálově podílela celá řada severomoravských podnikatelů. Roku 1903 přibyl ještě další větší průmyslový podnik – jirchárna. S průmyslovým rozvojem kráčel ruku v ruce i růst dopravní sítě, který byl r. 1905 korunován otevřením lokální dráhy Hanušovice – Staré Město. Návrh na prodloužení této trati do Kladska zůstal již neuskutečněn.
Staré Město bylo však i nadále městem současně zemědělským, střediskem rozsáhlé oblasti pastvinářské a lnářské. V r. 1904 tu bylo z podnětu továrníka Buhla ustaveno Společenstvo pro přípravu lnu ke zpracování a pěstování této důležité průmyslové plodiny. Počátkem 20. stol. se Staré Město stalo i výchozím turistickým bodem pro celou oblast Králického Sněžníku, na němž byla v letech 1895 – 1899 postavena kamenná rozhledna a v letech 1909 – 1912 turistická chata. Bylo také společenským a kulturním střediskem, místem pravidelných divadelních zájezdů, městem s újezdní měšťanskou školou, s muzeem (1916), knihovnou (1925), stálým kinem (1932) a řadou spolků, mezi nimiž však převládaly spolky s německou nacionální orientací.
Rozvoj města byl na druhé straně bržděn četnými živelnými pohromami. Ve druhé polovině 19. století byly níže položené části města několikrát těžce poškozeny povodněmi, jejichž nebezpečí zcela neodstranila ani regulace Krupé, provedená v letech 1903 a 1907. Největší ránu zasadil městu velký požár v říjnu 1907, který zničil takřka polovinu města. Proto také počet obyvatelstva nijak výrazně nevzrůstal (2.254 obyvatel v roce 1857, 2.274 obyvatel v roce 1930).
Po r. 1918 se ve Starém Městě vytvořila i česká menšina, zejména ze státních úředníků a železničářů. Zásluhou místního odboru Národní jednoty (1922) tu byla v r. 1924 otevřena i česká menšinová škola. Česká menšina se stala předmětem útoků německých nacionalistů, zejména po vzniku henleinovského hnutí, které se po volbách v r. 1935 stalo nejvlivnější politickou silou ve městě. Jak dokázaly dokumenty norimberského tribunálu, počítal tzv. Fall Grün, plán na přepadení ČSR, se Staroměstskem jako s oblastí jednoho z hlavních útoků. Proto tu byla r. 1937 zahájena rozsáhlá výstavba pohraničního opevnění a v r. 1938 dostalo město i stálou československou vojenskou posádku. Do německé okupace byla dokončena souvislá řada malých pevnůstek tzv. řopíků a šest pevnostních srubů.
Za německé okupace chtěli nacisté vytvořit ze Staroměstska jakousi vzorovou kulturní a rekreační oblast. V r. 1941 tu byl zřízen německý učitelský ústav a postavena řada rekreačních objektů, zejména pro wehrmacht. Definitivní tečku za nacistickými plány učinil 9. květen 1945, kdy do města dorazila Sovětská armáda.